::: Vzpomínáme :::








HESS BONER CS
13.1.1993 - 2.9.2008










     Hesinku jsem si vybrala, protože její otec UNO ONYX BOHEMIA se mi velmi líbil a když s ním nakryla svou v povaze velmi sympatickou feny Xantu naše cvičitelka, nezaváhala jsem.
     Bydleli jsme s manželem tehdy ještě u rodičů a doma už jedna fena NO byla, jmenovala se Enny ze Sán a neměla PP. Manžel věděl, jak po štěňátku moc toužím a tak jsem od něj milou Hess dostala ke svým narozeninám. Měla jsem tehdy pozvané kamarády a když mi byla Hess předávána, všichni byli velmi překvapeni. I tatínek s maminkou! Pamatuju si ještě ted slova mojí maminky, která, když Hesinku coby štěněčí miminko poprvé spatřila, řekla: Jé, ta je divná, jestli to jde, vraťte ji, tu nikdy nebudu mít ráda…." Člověk míní, život mění! Vše dopadlo jinak, ale nepředbíhejme…. Moji rodiče mají rádi všechny zvířátka a tak Hess s námi samozřejmě zůstala. Já se, ale s manželem za rok přestěhovala do Pískové Lhoty a Hesinka šla s námi, zatímco Enny zůstala u rodičů.
     Chtěla jsem s Hesinkou složit nějaké zkoušky a mít štěňátka. Poctivě jsme tedy trénovala na všestranné zkoušky a hltala rady kde se dalo.Tehdy byl poděbradský cvičák rozdělen ještě na dvě party. S Enny jsem chodila do skupiny druhé, ale protože ta nepořádala tábory, přešla jsem právě k výcvikářům Benešovým a pořídila si Hess. Díky tomu jsem jela s Benešovýma na svod do Brandýsa nad Labem, kde Hess běhala v závěrečném kruhu jako třetí. Při zapisování výsledku svodu nám bylo sděleno, že se Hess nakonec stala vítěznou fenou, což se však krom nás a chovatelky asi stejně nikdo nedozvěděl.
     Hess dorostla ve velkou impozantní tmavě zbarvenou fenu, která získala na mezinárodní výstavě v Mladé Boleslavi ocenění VD a po složení zkoušek (ZM a ZVV1) dokonce na speciální výstavě v Poděbradech od pana Novotného známku výbornou. Tehdy se chodili lidé ptát, co je to za pěknou fenu a já byla moc hrdá. Za 14 dní po té byla Hess po bezchybném absolvování celé bonitace vyřazena z výběrového chovu pro výšku, což jí bylo na místě zapsáno do průkazu původu. Námi vyhlédnutý ženich tedy přišel o nevěstu a Hess se stala skutečným rodinným psem na plný úvazek. Její spolubydlící tehdy už byla beauceronka Daisy, která měla zpočátku velké problémy se socializací a Hess jí předávala potřebný klid. Vlastně ho předávala i nám, bala bezvadnou společnicí.
     Přišel však den, kdy náhle zemřela Enny na torzi žaludku. Veterinář tehdy bohužel diagnozu nepoznal a Enny to stálo život. Byla to pro všechny velká rána, Enny byla fajn pes, sebevědomá nebojácná a ve svých 8letech vypadala na pět. Tak byla krásná a vitální. Moji rodiče byli z té ztráty velmi nešťastní, proto, aby jejich smutek netrval moc dlouho, bylo nejlepším řešením vrátit Hess zpět do domu, kde prožila své mládí. Hesinka přijala toto rozhodnutí za své a svůj klid předávala nyní mým rodičům, bylo jí tehdy 5let. Za to jí čekal u našich komfort, z venkovního kotce se nastěhovala na nové sofa v obýváku přímo hned vedle tatínkova křesla. Tatínkovi její přítomnost velmi pomohla a s Hess prožil 10 let skutečně bok po boku.
     Když se na Hess začaly projevovat již znatelně příznaky stáří, dostala od nás roční kamarádku beauceronku Mayu, která měla úplně stejně klidnou a vyrovnanou povahu. Hess s Mayou si velmi rozuměly a na mou duši mám pocit, že Hess ve společnosti Mayi skutečně omládla. Holky spolu prožily nakonec ještě 3 krásné roky, které trávily nejen v obýváku u televize, ale i na pravidelných procházkách, které s nimi tatínek, někdy společně s maminkou, absolvoval a to už hned několikrát za den. Hesince však postupně přestávaly sloužit nohy, a když už se nakonec vůbec nezvedla, bylo naší povinností ji vysvobodit od utrpení a bolesti. Byla jsem s ní až do poslední chvíle, odešla klidně a tiše. Teď už ji nic nebolí…a její duše střeží dům mých rodičů.